Podzim na konci října konečně začal hýřit barvami a sliboval slunečné počasí, a tak nešlo nepodniknout vyjížďku téměř okolo komína s nakouknutím na Šumavu.
Cílová destinace byl rybník Olšina na Boleticku – vojenský újezd, který byl po několik generací nepřístupný veřejnosti, sliboval minimální provoz a téměř nedotčenou přírodu. Dílem šťastné náhody jsme toho objevili víc, než jsme čekali, a já nabízím tuto trasu s několika vyhlídkovými úseky jako inspiraci.
Hluboká nad Vltavou – Radošovice – Nová Ves – Brloh – Chvalšiny – Boletice – Polná na Šumavě – Květušín – Olšina
Vyrážíme chvíli po desáté z Hluboké nad Vltavou. Ještě jsme ani nevyjeli od domu na hlavní a manžel dostává nápad dojet si vyfotit motorky na louce s výhledem na zámek. Veřejně přiznávám, že na to nemám odvahu – teprve před chvílí zmizela mlha a tráva na louce v kopci je pořádně mokrá a kluzká a já mám prostě strach, že mi Africa uklouzne, upadne a výlet tak skončí dřív, než začal. A to by byl pech! Na takový terén nemá Africa botičky a já zkušenosti. Takže odstavuji stroj na cestě, na louku dojdu pěšky a fotím. Aspoň jsem se pohybem zahřála, i když tentokrát jsem si pro jistotu do bundy vepnula i nepromokavou membránu, co neprofoukne. A do bot jsem si vzala pořádně teplé ponožky.
Ještě jsme ani nedojeli do Radošovic a sluníčko zmizelo za závojem husté mlhy. Silnice je lepkavě mokrá a místy pokrytá bahnem a spadaným listím. Chvíli před námi jede náklaďák, který z dubů nad námi čas od času očeše nějaké ty žaludy, co nás tlučou do helem, a proti hledí nám létají padající listy. Jeli jsme na jistotu, tedy žádná divočina, a najednou jsme se ocitli v aleji stromů ověnčených žlutým listím. Stavíme a fotíme. Ono i nostalgické počasí má svoje kouzlo, i když sluníčko máme mnohem raději.
Nad Boleticemi
Za Chvalšinami nás cesta zavede do vojenského újezdu a Boletice nás vítají sluníčkem. Projíždíme Polnou na Šumavě a míříme k rybníku Olšina, kde se to hemží turisty. Připadáme si tam mezi nimi na motorkách trochu nepatřičně, ale co – žádný zákaz vjezdu tu není. Občas zamávám nějakému klučíkovi, který se na naše stroje dívá s rozzářenýma očima, a je mi dobře na duši.
Rybník Olšina
Cesty na Boleticku jsou v dobrém stavu a není na nich žádný provoz. Člověk ale musí počítat s tím, že se může kdekoliv objevit zvěř. Před rokem jsme se tu o fous minuli se stádem laní – zastavili jsme, aby manžel z helmy vyhnal nějakého broučka, a jen sundal nohy ze stupaček, vyběhlo z lesa před námi snad dvacetihlavé stádo. Zkrátka z pekla štěstí.
Olšina – Hodňov – Horní Planá – Černá v Pošumaví
Z Olšiny míříme na benzinku do Horní Plané – je podzimní covidové období s platným omezením volného pohybu osob a my jsme bez svačiny a co hůř – nevzali jsme si ani pití, což je zásadní chyba. Benzinky ale fungují, a tak si kupujeme sušenky, kafe a láhev vody. Po krátké poradě se rozhodujeme k pomalému návratu kolem lipenské vodní nádrže dobře známou cestou, kde se dá trochu zatáhnout za plyn.
Černá v Pošumaví – Radslav – Černá v Pošumaví – Frymburk – Lipno nad Vltavu – Vyšší Brod – Rožmberk nad Vltavou
V Černé v Pošumaví za hrází mezi malým a velkým Lipnem zatáčíme doprava s úmyslem zastavit se u takové krásně romantické písečné plážičky. Zjišťujeme ale, že písečnou plážičku už někdo marketingově uchopil a udělal z ní Windy Point – „písečnou pláž s jedinečnou atmosférou karibské pláže v ČR“. A je rázem po romantice.
Jsme zklamaní a zkoušíme pokračovat dál, co to dá, vstříc dobrodružství. Cesta je čím dál tím užší, ale je z ní nádherný výhled na Lipno. Jezdíme sem roky, ale až na tohle místo jsme se nikdy nedostali. Nedá se jinak – stavíme, abychom si udělali fotky, čímž si přivodíme dost horké chvilky, protože na cestě se stojící motorka s autem sotva vyhne.
Cestou k Radslavi
Když dojedeme do Radslavi, stočíme se doleva a míříme jinou cestou zpět do Černé v Pošumaví. A výhledy z téhle silničky jsou ještě úžasnější!!! Tady se budeme muset zastavit někdy příště – třeba až sem zavedeme kamarády. Ti budou koukat: tahle cesta je opravdový klenot, i když pro superbiky určitě stavěná není.
Z Černé až do Lipna nad Vltavou se dá jet svižně. Cesta je pěkně přehledná, široká a dokonce byla i suchá.
V Lipně nad Vltavou stavíme a jdeme do maríny pokochat se pohledem na kotvící jachty. V létě jsme si tu dávali výborný oběd a tentokrát alespoň vynikající kávu s sebou z okýnka restaurace. Lidé si to tu užívají, dodržují rozestupy a nastavují zarouškované tváře podzimnímu slunci.
Po coffee breaku vyrážíme do Rožmberka nad Vltavou – pěkně kolem řeky, kterou jsme nesčetněkrát sjeli v létě na lodi. Teď to má ale úplně jinou atmosféru. Silnice se zdá být pod nánosem listí na krajnicích mnohem užší a projíždění zatáček tudíž dramatičtější.
Rožmberk nad Vltavou – Malšín – Frymburk – Černá v Pošumaví – Kájov – Chvalšiny – Hluboká nad Vltavou
V Rožmberku přejedeme most a kousek za ním míříme vlevo směrem na Malšín – na vrcholu kopce je nádherný výhled do širokého okolí. V obci Malšín zkoušíme jet na křižovatce rovně, protože tudy jsme ještě nikdy nejeli. A zase objevujeme skvostnou cestu s nádhernými výhledy. Stavíme a fotíme a nejsme v tom sami. Cesta se „fotografy“ jen hemží. Příroda jakoby v tento den chtěla ukázat všechno ze svých krás.
K našemu překvapení nás silnička dovede zpátky do Frymburka, ale nevadí – stálo to za to! A teď už, plni úžasných zážitků, míříme přímo domů.
Čestně přiznávám, že toho mám dost– nepočítám, kolikrát jsem slezla z motorky, zase na ní sedla a zvedla ji ze stojánku. Nezdá se to, ale je to dřina – brouček není žádný drobeček. Když jsem si před koupí Africy zašla na rozumy k prodejci, ubezpečoval mě, že váha není problém, protože stačí natankovat jen půlku nádrže a hned je stroj o něco lehčí :-). No – tak hluboko snad neklesnu.
Kousíček od domova zastavujeme na poslední fotku dne na hrázi Bezdreva. A ani tady nejsme sami – staví tu chodci, cyklisti, auta, protože atmosféra je opravdu nádherná.
Motorka jedoucí po cestě zasypané spadaným žlutým listím, které se postupně zvedá ve vírech tak, jak jezdec metr za metrem ukrajuje z cesty vedoucí nádherně vybarvenou alejí zalitou pozdním sluncem.
Chceš-li Pána pobavit, řekni mu, jaké máš plány
Loni jsme zhruba v polovině října uskutečnili nádherný výlet na Šumavu, užili si teplé sluneční paprsky a projížděli nejedním místem, kde to vypadalo přesně tak, jak jsem popisovala. Romantika jak z filmu umocněná tím, že jsme zamířili do místa, kde mě manžel před dvaceti lety požádal o ruku. Bohužel jsme neměli kameru ani pořádný foťák.
Rok jsme se těšili a dělali si plány, jak si to zopakujeme a tentokrát i nafotíme ten správný snímek do kalendáře. K tomu účelu jsme si vyhlédli kaštanovou alej na Vysočině – takovou polní cestu, kde nejezdí auta, takže se nebudeme muset bát, že nás někdo srazí, respektive kde nebudeme nikomu překážet.
Jenže letošní říjen není vůbec takový jako ten loňský – prosluněné dny jsou vzácnost a když ještě navíc připadnou na pracovní den, není prakticky šance proměnit plány ve skutečnost.
Když předpověď konečně hlásila slunečné počasí na víkendovou neděli, srdce nám poskočilo radostí. Ono ráno nás sice z postele tahalo sluníčko, ale odhodlání poněkud ochladlo při pohledu na teploměr. Nejsme z cukru, ale pouhé 3 stupně nad nulou nejsou žádná hitparáda. A tak jsme výlet odložili na odpoledne s nadějí, že se vzduch aspoň trochu prohřeje.
Po obědě jsme vyrazili z relativně prosluněných jižních Čech, ale čím více jsme se blížili Vysočině, počasí se horšilo – foukalo a na nebi začaly houstnout mraky. No co, říkali jsme si. Dojedeme tam a uvidí se. Aspoň si uděláme výlet – kdo ví, kdy dostaneme další šanci (a to jsme ani netušili, že naše vláda v zájmu boje s koronovirem prakticky stejně jako na jaře zakáže volný pohyb osob).
Není špatné počasí, ale špatně oblečený motorkář
I když jsem si ruce ohřívala na teplých heftech, pocit tepelného komfortu zmizel, jakmile jsem je vyndala z rukavic a chytila do nich foťák. Po chvíli se mnou začala cloumat zima stejně jako s manželem oblečeným v kůži, i když já jsem v bundě, na rozdíl od něj, měla teplou vložku.
Konec dobrý, všechno dobré
Pocit chladu rychle zmizel, když jsem se postavila do stupaček, rozjela se po cestě a snažila se svojí Africu na cestě v kopci otočit. To se mi prohřál každý jeden sval v těle!
Doma nás pak zahřál hrnek čaje s rumem a pohled na fotky, které se, aspoň si myslím, navzdory nespolupracujícímu počasí, docela povedly. Rozhodně mě při pohledu na ně zahřeje u srdce – nenechali jsme se odradit a prožili společně nádherné odpoledne na nádherných strojích.
1923 km, 5 dní, 5 motorek, 3 piloti, 2 pilotky, 1 batůžek
Původně byl cílem mototripu Dukelský průsmyk a Muzeum moderního umění Andyho Warhola v Medzilaborcích, ale v průběhu cesty jsme si řekli, že když už jsme tak daleko, byla by škoda nedojet ještě dál.
Přes pohádkovou Bojnici, kde jsme se hned první den po 410 km dlouhé cestě stihli vykoupat v termálním koupališti Čajka a strávili noc ve vkusném a velmi dobře opečovávaném penzionu Meridiana s úžasnou snídaní, jsme se přes Velkou Fatru a horské středisko Donovaly podívali do Vlkolínce – obce s původními dřevěnými stavbami zapsanou na seznamu UNESCO. Čestně přiznávám, že být sama, jsem tam ještě dnes – už samotné zaparkování velké a těžké Africy v kopci na krajnici přeplněné auty a dírami byla fuška, ale ve dvou se to lépe táhne i cestuje, a tak jsem s jištěním a radami od manžela bez ztráty kytičky zaparkovala a následně i vyparkovala a mohli jsme vyrazit směrem na Liptovskou Maru a pod hřebeny Vysokých Tater, nad kterými se kupily těžké černé mraky a skoro se i blýskalo, projet až do Tatranské Lomnice v marné naději, že třeba uvidíme vrchol Lomnického Štítu.
Bojnice
Vlkolínec
Liptovská Mara
Až tady – za Tatranskou Lomnicí jsme se konečně potkali celá parta (každý ze tří párů jsme totiž byli odjinud) a začali hledat nocleh. Nakonec jsme dojeli až do Polska, ubytovali se v hotelu Piwniczna a ještě jsme zvládli strávit hodinku v bazénu. Přejezd tam byl ale přesným opakem toho, proč cestuji na motorce – přesun 1. kosmickou rychlostí ve skupině, kdy poslední z party už jede téměř 150, aby stíhal, natož aby byl čas zastavit a udělat si fotku. Když ale jako parta jedete a na blind hledáte ubytování, nezbyde vám nic jiného než zatnout zuby a jet.
Hotel Piwniczna
Ten večer bylo nádherně – sluníčko už padalo k obzoru a osvětlovalo krajinu zlatavým třpytem, zatímco stíny kopců jí modelovaly do ještě výraznějších tvarů. Tak ideální podmínky pro focení jsem zažila jen dvakrát před tím – jednou u Lipenské přehrady, podruhé krátce před půlnocí na Islandu a potřetí nyní kdesi u polských hranic. Bohužel v tom tempu se zastavit nedalo. Anebo vlastně dalo, ale… No v každém případě už je pozdě plakat.
Den, kdy jsme přehodnotili cíl
Po ranní procházce svěžím ránem okolo řeky a po vydatné snídani jsme se vydali serpentinami kolem řeky Poprad na hranice se Slovenskem u obce Ruská Voľa nad Popradom, projeli jsme Starou Ľubovňou, která by, mít víc času, stála za návštěvu, a pokračovali směrem na Bardejov a pocourali si trošku po náměstí. Poté nás už čekalo město Svidník a cesta do tzv. Údolí smrti, kde se na sklonku II. světové války sváděly krvavé tankové boje Karpatsko-dukelské operace a kde padly desetitisíce vojáků. Dodnes jsou ve volné přírodě rozesety tanky, které tuto bitvy připomínají. U odbočky na obec Kapišová je pak ústřední památník tankistům. I když by tu asi každý, kdo je tu poprvé, rád zastavil, není kde, protože nikoho nenapadlo oficiální parkoviště vybudovat. A tak parkujeme na krajnici v zatáčce a čekáme, až si dvě rodiny nafotí, co potřebují, a odjedou, a i já stavím motorku před tanky a pořizují důkaz toho, že jsem tu byla.
Bardejov
Dukelský průsmyk
Ústřední památník tankistům
Vzhledem k tomu, že náš původní cíl Muzeum Andyho Warhola zavírá v 16.00 hodin a je 15.00, v Dukelském průsmyku se vlastně jen otočíme, s manželem valíme do Medzilaborců a parta si jde prohlížet památník. Jedu první, levá zatáčka střídá pravou, modlím se, abychom se nepotkali s nějakým zvířátkem, říkám si, že kdybychom byli bývali včera dojeli až do Bardejova, jak bylo původně v plánu, mohli jsme být v klidu, ale nakonec stojíme v 15.35 v muzejním vestibulu. Paní pokladní je neskutečně vstřícná a nabízí, že klidně zůstane o něco déle a počká na nás, když jsme jeli až z jižních Čech. Medzilaborecké muzeum je svatostánkem na památku Andyho Warhola. Na to, jak je tento kraj chudý, je objekt řešen opravdu velkoryse a všechna díla v něm jsou umístěna přesně tak, aby vyzněla, jak mají. Bohužel se smí fotit jen na chodbě. Ale nám to nevadí. Manžel je spokojený jako blecha v psím kožichu, září jako stowattová žárovka a já se těším z jeho radosti.
Když z muzea krátce po čtvrté odcházíme, parta nás čeká na parkovišti a ztrácíme 40 minut hledáním místa, kde bychom se najedli, protože recenze na Tripadvisor haní kvalitu krmě, kterou nabízí paní pokladní doporučovaný penzion Andy. Po desítkách minutách přejíždění sem a tam se vracíme do penzionu Andy, protože nikde jinde se prostě najíst ani nedá. Manžel to shrnuje trefně: „Někdy je přemíra informací na škodu.“
Muzeum moderního umění Andyho Warhola, Medzilaborce
Medzilaborce
Protože je jasné, že původní itinerář nemáme šanci dodržet a stále prohlubujeme deficit ujetých kilometrů, rodí se druhý plán: když jsme tak daleko, mohli bychom dojet ještě dál na východ a navštívit Národní park Poloniny a podívat se na hranice s Ukrajinou a potom to střihnout rychlým přesunem bez dalších zastávek domů. Čas na naší motodovolenou je totiž pevně daný. Bylo to velmi dobré rozhodnutí. Nocujeme v penzionu Driečna – srubu s restaurací a wellness kdesi uprostřed kopců poblíž Polska, kde je v noci neuvěřitelné ticho, klid a mír. Kousek od nás se pase stádečko ovcí hlídaných dvěma čuvači, v obci pár set metrů dál je maličký pravoslavný kostelík – pohádka. Je znát, že jsme v nejméně obydlené části Slovenska.
Slovensko – ukrajinská hranice
Ruský potok
Čtvrtý den věnujeme projíždění a poznávání Polonin, které jsou typické svými hlubokými bukovými lesy. Krajina je neskutečně malebná a příjemně zvlněná, cesty jsou udržované, i když nás čas od času překvapí štěrk v zatáčce a bláto, které tam zanechávají traktory jezdící z polí. Není tu ale prakticky žádný provoz. Míříme do obce Ruský potok, abychom obhlédli dřevěný kostelík. Když doburácíme na náves a vytáhneme svačiny z kufrů, připadám si tak trochu jako exemplář v ZOO. Vlastně je to oboustranné – místní pozorují nás a my zase je a jejich bydlení: některé domy jsou moderní, jiné jsou ještě původní dřevěné sruby, na kterých viditelně zahlodal zub času. Při odjezdu míjíme policejní hlídku a další potkáváme v každé z obcí, které jsou na trase od ukrajinských hranic.
Zaujalo mě označení obcí v této části Slovenska – některé mají název jen slovensky, jiné mají druhou tabulku v ukrajinštině, patrně v závislosti na početnosti ukrajinské menšiny, která v obci bydlí. Mísení národností, kultur a vyznání se projevuje i v architektuře – prakticky v každé vesnici totiž vedle katolického kostelíku stojí také ten pravoslavný, pěkně bok po boku. V nejvýchodnější slovenské obci jménem Nová Sedlica mají dokonce parčík, kde jsou tabulky s vyobrazením rostlin a přísloví a jejich překlady ve slovenském, polském a ukrajinském jazyce. Nejvíc mě pobavil obrázek bači, který si to míří do domku se šindelovou střechou, a pod ním je nápis „Do vlastního domu není pozdě ani po půlnoci“. Svatá pravda.
Nová Sedlica
Po trošce offroadu se ocitáme na zelené hranici. K našemu překvapení si nás nikdo nevšímá, nikde žádní viditelní pohraničníci, ale přesto rychle děláme fotky a otáčíme se zpátky a jedeme se juknout, jak to vypadá na silničním hraničním přechodu Ubľa. V obci blízko přechodu stálo, nebo spíš bylo už hodně dlouho odstaveno, několik aut, teď už vraků, která patrně patřila nějakým převaděčům, nebo uprchlíkům z východu. Když vidím závory přes silnici, uvědomím si, že prakticky nedávno J, když jsem byla na střední škole, to vypadalo stejně na našich hranicích s Rakouskem. Byť od nás bylo 20 minut jízdy, bylo nedosažitelně daleko.
Slovensko-ukrajinská hranice
Troška offroadu neuškodí
Ponorka
Veľká Domaša
Ve vnitrozemí kousek od Ubľy dáváme vydatný oběd, batůžek (naštěstí ne můj) mi připomíná, jak nechutně vypadal můj včerejší oběd v Medzilaborcích (vypadal sice jako jídlo ze školní jídelny, ale byl teplý, zasytil a nic mi z něj nebylo) a na mně začíná padat ponorka. Nechápu, jak někdo může nechápat heslo Žít a nechat žít. Naštěstí nejsme na lodi, a tak necháváme partu, aby si dala šlofíčka v trávě a vyhlídkovou rychlostí jedeme s manželem na předem dohodnuté místo u Zemplínské Šíravy a cestou si vychutnáváme pohledy na pohoří Vihorlatu, abychom dál společně hledali ubytování pro tento den. Nakonec se v zátoce u Veľké Domaši definitivně rozdělujeme. Kolega s batůžkem zůstávají, aby přenocovali třeba pod stanem, a já s manželem a druhý kolega se ženou, tak pilotkou, jedeme dál směrem na západ, abychom měli na pátek co nejméně kilometrů na dojetí domů, protože na sobotu to vypadá na vydatné deště.
S Vihorlatem na obzoru
Konec dobrý, všechno dobré
Den končíme v hotelu Alfa s fantasticky vstřícným personálem v městečku Giraltovce necelých 30 km od Prešova, dáváme si společně skleničku vína, pokecáme, zasmějeme se a v pátek ráno odpočatí sedáme na stroje a vydáváme se na 683 km dlouhou cestu domů. Byť je úmorné vedro, daří se nám dobře dávkovat pauzy, takže přesun zvládneme nad očekávání dobře a máme dokonce i čas pokochat se pohledy na sluncem zalité Vysoké Tatry, kde je i na dálku na vrcholku Lomničáku zřetelně vidět horní stanice lanovky. Asi 40 km od domova nás chytá pořádný liják. Stavíme u motorestu, kde pod dohledem hodně pobaveného řidiče kamionu oblékáme nepromoky, nic nedbáme na jeho volání: „Vždyť budete jako vodníci!“, sedáme na motorky a jedeme dál. Paradoxně mě ta sprška nakopla. Byl to osvěžení a konec monotónní jízdy po dálnici – prostě se něco dělo. A protože pršelo tak moc, že i auta jela tak třicítkou a některá raději zastavila, nikoho jsme nezdržovali a mohli v klidu objíždět či projíždět gigantické louže.
Home sweet home
Když jsme doma zaparkovali kufry obložené motorky pod pergolou a s úsměvem na tváři nás přivítala dcera s přítelem a vášnivým jódlováním naše basenji slečna, mísily se ve mně pocity ve stylu Vše v jednom: únava, úleva, že jsme doma, hrdost, že dcera s přítelem zvládli péči o dům, uspokojení z výkonu, který jsme podali, spokojenost s motorkou, rozmrzelost, že mě zase čekají rutinní domácí práce, počínaje praním, lítost nad tím, že je naše cesta u konce, i výčitky svědomí z toho, že jsme si skoro týden užívali a dceru nechali doma. Když se mi po čase uklidnily vyšponované nervy, oddechla jsem si: „Všude dobře, doma nejlépe“ a začala přemýšlet, kam bychom se mohli podívat příště.
Východní Slovensko – hrozba, nebo ráj?
Cestování východním Slovenskem je jako cestování krajinou večerníčků, kde bačové v plstěných kloboucích s palicí v ruce a věrným psíkem po boku pasou stádečko kravek či ovcí na úbočích kopců porostlých šťavnatou travou. A na to všechno dohlíží ze svých hnízd všudypřítomní čápi se svými čápaty. Trnete, jestli vám pod kola nevběhne liška, jelen nebo ještě něco většího, ale jestli jste romantik, srdce vám plesá radostí.
Vykašlete se na škarohlídy, kteří vás budou varovat, že kdekoliv na východ od Popradu se na vás budou vrhat bandy Romů a oberou vás i vaše motorky. Připravili byste se o to, co už u nás nezažijete.
Já a moje Africa
Tahle dovča v sedle mojí úžasné Africy mi dala neskutečně moc – zase o něco větší jistotu na náročnějších površích, v zatáčkách jsem ohoblovala zbytek poserproužků na pneumatikách, získala jsem větší rozhodnost a dravost při předjíždění a zjistila jsem, že i poměrně křehká holka dokáže ujet téměř 700 km za den s bonusovým lijákem – naštěstí až pár kiláčků od domova.
A taky jsem si potvrdila, že jsem si vybrala toho správného chlapa, který (kromě jiného) chápe, že jako žena mám problém zavčas si uvědomit, jaký má ten kopeček náklon a jak bych si na něj měla najet, abych mohla bez cizí pomoci vycouvat.
Ponaučení
Na dlouhé výpravy vyrážejte jen s lidmi, které znáte, a víte, že sdílíte stejné hodnoty a máte stejná očekávání (od dovolené, cestování, od života).
Když jste fotograf a něco se vám líbí, foťte – šanci na stejný nebo dokonce ani podobný záběr už nemusíte nikdy dostat.
Nenechávejte se odrazovat šeptandou typu: „Slyšel jsem, že tam loni někoho přepadli…“ Něco si o místu, kam cestujete, přečtěte na seriózních serverech nebo na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR a řiďte se zdravým selským rozumem. Je to možná jenom můj názor, ale negativně naladěný člověk přitahuje negativa, kdežto optimista na všem hledá lepší stránku věci a vyzařuje z něj úplně jiná energie, a tudíž se i snižuje riziko konfliktu.
Slunce, vítr, déšť, zima, hory, roviny, burácející oceán, prach, písek, bláto, vůně exotických koření a parfémů i pach páleného odpadu, kozy, oslíci, velbloudi, rackové, jedovaté kobry, olivy, mandloně, argánie, proklatě sladké datle, neuvěřitelně velká granátová jablka, povětšinou neskutečně vstřícní, pohostinní a milí lidé, Berberové se sexy dlouhýma a hustýma řasama, noci v hotelu u moře i v prastaré kasbě v horách v 1 stupni nad nulou bez topení, ranní budíček od muezzina z mešity, tankování z pet lahve uprostřed hor, trochu bolavý zadek, vyklepané ruce, od řadičky zničená bota, požehnaný nepromok – tak by se dala shrnout moje první enduro a offroadová zkušenost.
V argániových hájích
Antiatlas
As-Sawíra
Slabý ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý, kdo si klade malý cíl
Dovolená v sedle Hondy Tornado o obsahu 250 ccm byla tak trochu zkouškou odvahy, protože jsme se pouštěli do naprosto neznámého prostředí a nejeden z kamarádů nás od této expedice odrazoval a bral si na pomoc černou kroniku, ale naštěstí jsme se nenechali zvyklat. Bylo to tak silné, že jsem sedla a vypsala jsem se z tohoto exotického dobrodružství na stránkách Motorkáři.cz:
Byl to týden plný intenzivních, veskrze pozitivních, zážitků. A jeden z nich rozhodl o tom, jakým směrem se budu jako motorkářka ubírat. Při projíždění jedním z přelidněných marockých městeček, kde byl právě trh, se proti nám v písku blížil evropan na BMW obloženém kufry, za sebou nechával oblaka zvířeného prachu a vypadal jak zjevení z písečné bouře. Nevím ani proč, ale budil na mě dojem, že si to hrozně užívá – celou tu svobodu, nezávislost, dobrodružství, zkušenost, nádheru slunečného dne… Na motorce seděl plný netrpělivého očekávání toho, jaké krásy má před sebou. Zírala jsem na něj a řekla si: „Jo! To je přesně to, co chci.“ Tento anonymní muž se stal, aniž o tom ví, mojí inspirací.
Když na začátku roku 2020 zahalil všechny a všechno strašák koronaviru a s tím spojené bezprecedentní omezení svobod a mně z toho bylo zoufale smutno, nalilo mi život zpátky do žil toulání se ve vzpomínkách a listování fotografiemi, prostřednictvím kterých jsem nasávala energii nezapomenutelných míst, která jsem kdy navštívila.
Tehdy jsem dostala nápad podělit se o své prožitky s lidmi podobného ražení, předat jim alespoň trochu té kouzelné atmosféry míst, která do člověka pumpují energii a způsobí, že se začne lépe dýchat a úsměv se na tváři roztáhne od ucha k uchu.
Co čekat?
Inspiraci – nejen k cestování, ale také k poznávání (i sebe sama) a k získání odvahy poznávat své možnosti, zkoušet nové věci a plnit si sny.
Důležité je věřit, protože kde je vůle, je i cesta. Třeba nebude přímá a na jejím konci nebude přesně to, o čem jsme snili, ale možná nás dovede k něčemu pro nás ještě lepšímu. A pokud člověk přijme myšlenku, že samotná cesta je cíl, je vyhráno – dokážeme si vychutnat každý okamžik života.
Proč Holka na Africe?
Dlouho jsem přemýšlela nad názvem blogu – všechno, co mě napadlo, už napadlo někoho přede mnou. Až nedávno při projíždění jižní Moravou uslyšel manžel komentář: „Ty vole, holka na Africe!“ A jméno blogu bylo na světě. Vždyť právě to jsem a to chci: pouštět se do dobrodružství, poznávat, cestovat, obětovat pohodlí, učit se stále něco nového, poznávat svoje limity, objevovat a podílet se o své zážitky, inspirovat.
Budu poctěna, když mi po cestě za sny budete alespoň na chvíli dělat společnost, a třeba se i podělíte o své vlastní zážitky.
