Motorkaření je srdcová záležitost a kapitola sama pro sebe. Jízda na motorce, ať už jedete na výlet „okolo komína“, anebo na několikadenní mototrip, je o emocích – všemi buňkami vnímáte vůně i pachy, vítr, déšť, chlad, slunce, brní vás ruce, zadek, celou dobu jízdy jste maximálně soustředění, ale zároveň šťastní (pokud motorky opravdu milujete), jedete s úsměvem od ucha k uchu a užíváte si splynutí se svým strojem a krajinou, kterou projíždíte, a dychtivě očekáváte, co bude za další zatáčkou. Je to ryzí dobrodružství.

Jak jsem se stala motorkářkou

Na vlastním příkladu můžu doložit, že nikdy není pozdě naučit se něco nového – papíry na velkou motorku jsem si udělala až v pětačtyřiceti letech (do té doby jsem řídila jen skútr na dovolené) a snad o to víc jsem vůni benzinu a kouzlu jedné stopy beznadějně propadla.

Motorka s příběhem

K motorkaření jsem se dostala díky manželovi – v roce 2018 si pořídil ojetou, ale nádhernou a vymazlenou šestistovku Hondu Hornet – byla to mašina s příběhem koupená od mladíka, který o ní pečoval lépe než by si kdo uměl představit. Na nádrži měla nalepené takové dva zvláštní obrázky. Když je dcera při prohlídce viděla, špitla: „Mami, myslíš, že to jsou spermie?“ O chvíli později v zápalu vyprávění a instruktáže, jak je potřeba se ke stroji chovat, z mladíka vypadlo: „A na ten sytič se musí jemně, je to jako se ženskou,“ obě jsme najednou vybuchly smíchy: „Jsou to spermie!“ Bylo nám jasné, že tahle motorka byla prostředníkem a svědkem nejednoho sblížení. Když jsme ji poté, co jsem na ní najezdila svých prvních pár tisíc začátečnických kiláků, prodávali, uronila jsem slzu. Ta motorka byla opravdu nádherná a zpětně lituji, že jsme si ji nenechali. Utěšuje mě jen to, že se dostala do rukou jiného mladíka a ten si díky ní určitě také užije spoustu dobrodružství a bude na ní moci balit holky.

Kamarád našeptávač a dogtrekking

Ale to  jsem přeskočila dva zásadní fakty: i manželova cesta k Hornetu nebyla přímočará. Kdysi jako mladý kluk sice jezdil, ale na mašině neseděl několik desítek let, nicméně o tomto životním období rád vyprávěl. Až jednou ho za slovo chytil kolega z práce a pronesl: „Ty o tom pořád mluvíš, ale kdybys byl takovej motorkář, tak si nějakou mašinu koupíš.“ A hned mu našel na internetu pár inzerátů. Žádná z nabízených krásek ale nebyla ta pravá.

Až jednou jsme v létě vyrazili do Českého ráje s naší fenečkou na dogrekking. Před samotnou akcí jsme si užili individuální turistiku, ale v den D, kdy se mělo vyrazit na akci, lilo jako z konve a náš pejsek – mimochodem původem také z Afriky – prostě není do deště. Rozhodli jsme se akci odpískat a jet domů. Před odjezdem z penzionu manžel zabrousil na bazar na Motorkářích.cz a našel tam nově vložený slibný inzerát. A tak jsme si cestou domů udělali zastávku v jedné garáži a to, co ukrývala, zásadně ovlivnilo naše budoucí trávení volného času.

Zpočátku jezdil manžel „okolo komína“ s dcerou. Když se vraceli z výletu, byli hrozně cítit benzínem a já si říkala: „Co na tom tak můžou mít?“ Vyzkoušela jsem nechat se svézt, ale po první jízdě jsem byla přesvědčená, že na motorku už nikdy nesednu. Seděla jsem vzadu jako vosa na bonbónu a byla jsem zkoprnělá hrůzou. Navíc jsem se styděla za to, že TO tak hrozně řve a obtěžuje lidi. Ale se mi to rozleželo v hlavě a svezla jsem se znovu a znovu a znovu…. a z ježdění se stala závislost. Pohyb na motorce mi připadal stejně řekněme ladný jako tanec nebo jízda na lyžích (a to já ráda).

Co je na facebooku, nejde vzít zpět

Jednoho dne jsem si v rozjaření dala na facebook hlášku, že si udělám papíry na motorku. Až poté jsem zjišťovala, co mě čeká a nemine, jestli to budu chtít zrealizovat. Ale co je psáno, je dáno a je to závazek, byť jde o hecnutí se na sociální síti. To bych se sama na sebe nemohla podívat v zrcadle J

Upřímně řečeno: udělat si řidičák nebylo nic jednoduchého. Stálo mě to hodně úsilí a času a taky pár pěkných modřin. Navíc zhruba v půlce výcviku utrpěl můj tatínek hodně těžký pracovní úraz a byl s těžkým poškozením mozku hospitalizovaný na ARO, což mě dostalo psychicky na kolena. Už jsem to chtěla i vzdát, protože papíry na motorku jsou v porovnání se zdravím jenom rozmar, ale pak jsem si řekla, že by taťka určitě chtěl vidět, jak přijedu na mašině na návštěvu. Bohužel se toho nedožil, ale někde ze shora mě určitě hlídá.

Kde je vůle, je i cesta

Svojí cestu k úspěšnému zvládnutí zkoušek jsem si ale musela najít – strávila jsem hodiny s notebookem na kolenou hledáním videí a rad, jak s motorkou vykroužit osmičku, jak projet pomalý slalom mezi kužely… Zdálo se to tak jednoduché, ale ta realita!

A potom mě něco osvítilo a já si vzpomněla, že jsem na webovkách Motoškoly Míra Lisý viděla nabídku motoškolky. Ujala se mě Mirinka Lisá, přivezla do Písku 125 Hondu Monkey, skoro dvě hodiny běhala přede mnou, ukazovala mi, kam se mám dívat, vysvětlovala, opravovala, motivovala a já si potvrdila domněnku, že  udělat na motorce otočku opravdu není jen o plynu, spojce a brzdě, ale že především nesmím být ztuhlá a musím se správně dívat. Mirinko děkuji.

Mimochodem jako vedlejší bonus se dostavilo zlepšení angličtiny, protože v češtině se opravdu moc kvalitních textů najít nedá.

Není čas ztrácet čas

31. května 2019 jsem udělala zkoušky na řidičák a o tři neděle později už jsem byla s manželem na kurzu v Panenském Týnci  u Míry Lisého. Školení jízdy na motorce neprobíhalo jen na letištní ploše, ale i na cestě domů, protože celých cca 200 km propršelo a jízda na mokru je něco jiného než na ideálním povrchu. A od té doby se učím stále – každá cesta, každý výlet mi něco dává – krizové brždění v praxi, rozjíždění do kopce, jízda rychlostí chůze v koloně, otočky, slalůmek mezi dírami na cestě – všechno, na co jsem v autoškole nadávala a přišlo mi zbytečné, se mi hodí.

Od naháče k Africe

Hornet byl hodná a nádherná motorka, ale při tripech 350 km za den mě bolela záda a kolena, protože už mi prostě není 20, 30…. A tak jsem si ještě týž rok pořídila Yamahu Tracer 700 – na ní se mi sedělo pohodlně vzpřímeně, ale byla to taková mrcha nadržená a skákavá, která byla tvrdá, na záplatovaných silnicích 3. třídy mi málem vyklepala duši z těla a nejednou mě div ne sundala ze sedla, když jsem si podřadila víc, než by to bylo bývalo chtělo (tohle by mi výkonově silnější Hornet nikdy neudělal).

V lednu 2020 přišel zlomový okamžik – vyrazili jsme do Maroka a půjčili si tam lehká endura, já zjistila, že dokážu řídit i vyšší motorku, přišla jsem na to, jak se na ní pohybovat, jak zastavovat a že jízda po vytlučených cestách je vlastně hrozně fajn a zajímavá. A protože mám vnímavého muže, kterému neuniklo, že se rozplývám nad fotkami Afric od Hondy, tajně sledoval nabídky v bazarech, až tam vykoukal tu, která tam čekala na mě – měsíc a kousek po návratu z Maroka tak stála v garáži Honda Africa Twin CRF 1000D DCT – kráska, láska, další hodná motorka, na které se učím další nové věci. To že je stvořená k dobrodružství, jsme si vyjasnily hned první jízdu – převážela jsem si jí po ose 26. února ve třech stupních nad nulou! Ale když jí miluješ, není co řešit. Víc než já byl ve stresu manžel, který mi dělal doprovod v autě.

Nic není zadarmo

Nechci tu mluvit o penězích, i když motosport není vůbec laciná záležitost. Ale jak říká jeden můj kolega: „Když chceš opici, musíš mít i na banány!“ Jako každá aktivita, kterou člověk myslí vážně, vyžaduje čas a nasazení, které se potom vrací v podobě toho, že se vám daří a užíváte si. O svých modřinách v autoškole jsem už psala – a nebyly poslední. A protože na některé nebyl opravdu pěkný pohled, změnila jsem šatník a pořídila si na léto dlouhé šaty, které ty ohyzdnosti na nohách pěkně zakryly :DDD. I Africa už ležela na zemi, když jsem si špatně přibrzdila na šotolině a v téměř nulové rychlosti se mi skácela pod nohy – to jsem si zase vzpomněla na teorii o pohledu, plynulosti a opatrnosti brždění přední brzdou…. a pro jistotu si pořídila enduro boty s přezkami, protože jsem měla velké štěstí, že mi můj čtvrttunový brouček nepřerazil kotník.

Když ale dám finance definitivně stranou, „stálo mě“ motorkaření i fyzickou dřinu – jsem křehule, rodiče s babičkou mi říkali skleníková panenka, a tak jsem se na sedlání motorky připravovala i fyzicky. Možná se bude někdo smát, ale mačkat spojkovou páčku je po pár desítkách minut dost bolestivé, a tak jsem už v autoškole posilovala  prsty a šlachy na předloktích. Ustát váhu vyššího a těžšího stroje taky není hračka, takže jsem už před výletem do Maroka začala pravidelně posilovat (nohy, ruce, záda, střed těla), abych měla sílu a výdrž. Nevím, jaký to mělo objektivně vliv na ovládání motorky, ale rozhodně mi to dodalo sebedůvěru a taky lepší pocit při pohledu do zrcadla.