Motorka jedoucí po cestě zasypané spadaným žlutým listím, které se postupně zvedá ve vírech tak, jak jezdec metr za metrem ukrajuje z cesty vedoucí nádherně vybarvenou alejí zalitou pozdním sluncem.
Chceš-li Pána pobavit, řekni mu, jaké máš plány
Loni jsme zhruba v polovině října uskutečnili nádherný výlet na Šumavu, užili si teplé sluneční paprsky a projížděli nejedním místem, kde to vypadalo přesně tak, jak jsem popisovala. Romantika jak z filmu umocněná tím, že jsme zamířili do místa, kde mě manžel před dvaceti lety požádal o ruku. Bohužel jsme neměli kameru ani pořádný foťák.
Rok jsme se těšili a dělali si plány, jak si to zopakujeme a tentokrát i nafotíme ten správný snímek do kalendáře. K tomu účelu jsme si vyhlédli kaštanovou alej na Vysočině – takovou polní cestu, kde nejezdí auta, takže se nebudeme muset bát, že nás někdo srazí, respektive kde nebudeme nikomu překážet.
Jenže letošní říjen není vůbec takový jako ten loňský – prosluněné dny jsou vzácnost a když ještě navíc připadnou na pracovní den, není prakticky šance proměnit plány ve skutečnost.
Když předpověď konečně hlásila slunečné počasí na víkendovou neděli, srdce nám poskočilo radostí. Ono ráno nás sice z postele tahalo sluníčko, ale odhodlání poněkud ochladlo při pohledu na teploměr. Nejsme z cukru, ale pouhé 3 stupně nad nulou nejsou žádná hitparáda. A tak jsme výlet odložili na odpoledne s nadějí, že se vzduch aspoň trochu prohřeje.
Po obědě jsme vyrazili z relativně prosluněných jižních Čech, ale čím více jsme se blížili Vysočině, počasí se horšilo – foukalo a na nebi začaly houstnout mraky. No co, říkali jsme si. Dojedeme tam a uvidí se. Aspoň si uděláme výlet – kdo ví, kdy dostaneme další šanci (a to jsme ani netušili, že naše vláda v zájmu boje s koronovirem prakticky stejně jako na jaře zakáže volný pohyb osob).
Není špatné počasí, ale špatně oblečený motorkář
I když jsem si ruce ohřívala na teplých heftech, pocit tepelného komfortu zmizel, jakmile jsem je vyndala z rukavic a chytila do nich foťák. Po chvíli se mnou začala cloumat zima stejně jako s manželem oblečeným v kůži, i když já jsem v bundě, na rozdíl od něj, měla teplou vložku.
Konec dobrý, všechno dobré
Pocit chladu rychle zmizel, když jsem se postavila do stupaček, rozjela se po cestě a snažila se svojí Africu na cestě v kopci otočit. To se mi prohřál každý jeden sval v těle!
Doma nás pak zahřál hrnek čaje s rumem a pohled na fotky, které se, aspoň si myslím, navzdory nespolupracujícímu počasí, docela povedly. Rozhodně mě při pohledu na ně zahřeje u srdce – nenechali jsme se odradit a prožili společně nádherné odpoledne na nádherných strojích.
